Pardal za uplnku

Pardal za uplnkuThe book Pardal za uplnku a jine povidky (written in Czech) contains eleven short stories based on the author’s one-year stay in Indonesia in 1961 and subsequent visits to the country up to the end of the last century. The stories capture the dynamics of post-World War II development after Indonesia gained independence.

Eva Vanicek, the author of the stories, was born in Brno, Czechoslovakia (now Czech Republic). She studied at Charles University in Prague, where she obtained a doctorate, having specialized in the studies of Indonesian dramatic arts. In 1969 she emigrated to the West. She taught at universities in London, England, and Canberra, Australia. Between 1973 and 1997 she lectured in Indonesian at Victoria University of Wellington, New Zealand. After her retirement, she moved to Queensland, Australia, where she still lives with her husband. She still engages in Indonesian studies as well as writing fiction with Indonesian themes.

Available internationally at various outlets

The books is available at Amazon as well as other outlets, such as Hot Books Sale and Krainak Siazek in Poland.

Book Sample

Below is an original sample, in Czech, from “Merapi”, story about one of the many volcanoes on the islands of Indonesia.

Návštěva sopky je úžasný zážitek, ale vůbec poprvé je prostě ohromující. Díky nedávnému většímu poplachu je malý univerzitní hotel ve čtvrti Bulak Sumur již připraven pro nepočetnou skupinku tří vulkanologů z Jakarty. Je mezi nimi také sopkař z Prahy. Chystají se na jednodenní expedici na Merapi. Džípy je dovezou až k meteorologické stanici. Pak se v doprovodu místního sopkaře vydá skupinka pěšky k sopce.

Místy je to prudké stoupání, místy téměř pohodlná chůze až k malé řece, která je v tomto období neobvykle rozvodněná. Stále je ale možné najít celkem schůdný brod. Nikoho ani nenapadne se vracet, přestože místní specialista upozorňuje na změnu hladiny řeky. Terén se poměrně rychle mění. Hustý porost stoupajícího svahu polyká chodce. Jako by se před nimi otvíral temný stan, sálající horkým vlhkem. Obloha jako by neexistovala, jenom kdesi ve výšce je spletená vegetace. Je tu neobvyklé ticho jako v katedrále. Porost se mění v klec. Vedro, vlhko, přítmí a v rozpáleném povrchu popele na dalším úseku cesty vykukují květy. Jsou to opravdu orchideje.

Na cestě ke kráteru sopky se již vystřídalo několik vegetačních zón. Ty neskutečně něžné květy tomu všemu daly skvostnou korunu. Je tu světleji, nohy se boří do nánosu horkého popele a síra proniká do nosu. To je signál pro sopkaře. Sbírají vzorky, dokumentují, pohání je nadšení a pracovní zaujetí.

Pokud jde o laika, ten cítí jen nebezpečí. Vnímá tlumený hukot, potí se, pálí ho horký popílek, který proniká, kam se dá. Hukot z hlubin kráteru nabádá k návratu. Je čas se vrátit, opustit doménu Merapi. Merapi je nevyzpytatelná, nelze zkoušet její trpělivost. K hostům se zatím chová shovívavě. Jen aby její trpělivost vytrvala po dobu sestupu skupinky zpět do údolí.

Návrat z kouzelného, ale hrozivého světa do nižších poloh svahu je pro všechny úlevou. Vítají přítmí džungle. Uvolnilo se napětí, překvapivý vodopád radosti ze života probral všechny účastníky. Ale náhle všichni ztichli. Cosi vzdáleně hučí. Ale není to sopka. Je to jiný hukot. Hukot valící se vody. Monzun. Obloha se otevřela, plnými proudy se přihnal liják. Skupina se zastavuje a hledá úkryt. Všichni prchají zpět do hustého porostu džungle. Konečně liják ustal.

Sopkaři míří k řece. Ta se ale již nedá přejít po známém brodě. Na druhé straně rozvodněné řeky mává šofér džípu. Vybízí k návratu. Ukazuje k určitému místu, kde ještě stále lze přejít, i když je to již hazardní. Na úpatí sopky nebo v džungli nemůže nikdo zůstat. Vody přibývá, za chvíli padne noc. V hnědé hučící vodě se valí větve. Přechod je nebezpečný, ale ještě nebezpečnější je zůstat. Merapi začne běsnit a láva vše pohltí.

Lokální sopkař chystá lano. Všichni ve skupině jsou jištěni lanem kolem pasu. Průvod vstupuje do řeky, jeden za druhým opatrně našlapuje. Každý hledá bezpečnou oporu pro nohy. Nesmí se nechat nést proudem. Jeden podpírá druhého. Všichni hlídají větve, trámky, kameny a trsy půdy, které se valí kolem. Na druhém břehu řeky stojí meteorologové a fandí.

Konečně všichni dorazili ke spásnému břehu bez úrazu a kousek od stanice. Rychle horký čaj, ven z mokrých šatů a zabalit do přichystaných pokrývek. Jekot zubů se mísí se smíchem a úlevným žertováním.

Merapi se přece jen ukázala v té druhé podobě. Vzala si na pomoc monzun, ale díky Bohu nevychrlila na vulkanology lávu. Její horký dech je vlastně jen trochu polechtal, aby se neřeklo.

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailby feather